Modern Arnis - Styl
——— Historie stylu ——— Kodex ———
HISTORIE STYLU
Muž stojící za Modern Arnis
Skutečný milovník
sportu, Remy A. Presas, je tím, kdo dnes stojí za hnutím Modern Arnis.
Z temné hrobky zapomnění vyzvedl a dal nový život i význam filipínskému
bojovému umění nazývanému Arnis. Arnis zaniklo v čase, kdy neodvratitelný
nápor moderního životního stylu a cizích vlivů vymazal tento klenot
filipínské kultury jako další součást zapomenuté minulosti. Skutečné Arnis
zahubil čas. Pokud tehdy někde zůstávali nějací znalci tohoto stylu, tvořili
jen velmi zanedbatelnou část nehodnou zájmu. Později byli lidé ohromeni
objevením cizích škol bojového umění jako judo, jiu-jitsu nebo karate, a
přehlíželi své vlastní, zapomenuté umění. Takto nelehká tedy byla tehdy
situace Arnis.
Ale osud si usmyslel, že Arnis nezůstane navěky mrtvá, protože 19.prosince 1936 se v rybářském městě Hiniragan v západním Negros narodil chlapec, jehož úkolem bylo jednou znovuotevřít oči a srdce milovníků filipínského bojového umění – umění, které má své pověstmi opředené kořeny pevně spojeny se samotným začátkem historie Filipín. Jméno toho chlapce bylo Remy Amador Presas.
Remy se narodil jako potomek rodiny ze střední třídy obchodníkovi José B. Presasovi a jeho ženě Lucii Amador. Rodiče si pro něj nepředstavovali dráhu spojenou se sportem, ale spíše s obchodem – takovou, v jaké byli sami celkem dobře zabezpečeni. Obchod nebyl pro Remyho tím pravým. Díky svému dědečkovi se už v raném dětství mohl seznámit se sportem a zvláštní lásku si vypěstoval k umění pohybu, které v něm jednoho dne najde oddaného stoupence.
V tolik citlivých šesti letech věku, kdy se učil abecedu a motlitby od své matky, poznával zároveň základy „kali“, jak se tehdy Arnis říkalo. Při učení používal dřevěné vyřezávané hole tvarované jako meče nebo dýky. To u Remyho vzbudilo nesmírnou lásku ke sportu, který se má stát nedílnou částí jeho bytí.
Fascinace sportem u něj narostla do té míry, že v něm vzbudila touhu po dobrodružství. Nespokojený s poklidnou venkovskou atmosférou Hiniraganu se Remy ve 14ti letech vypravil poznat jiná města jako Cebu, Panay, Bohol nebo Layete, kde se mohl plně věnovat cvičení. V Cebu pokročil ve studiu Arnis pod vedením Rodolfa Moncala, později Timotea Marranga a Venancia Bacona. Ti všichni byli cebuánskými mistry, kteří remyho naučili ovládat Arnis a smrtící styl boje s tyčí „Balintawak“. Remyho spojení s mistry stylu i jinými znamenitými sportovci z různých částí země, to vše jen zdokonalilo jeho schopnosti.
V době, kdy se vrátil do rodného města, už byl mistrem v Arnis i v jiných sportech jako judo, jiu-jitsu, wrestling a karate. Po sňatku s Rosemary Pascual založil podnikavý Remy školy v Bacolodu a východním Negros, kde začala kulminovat jeho posedlost po oživení umírajícího stylu Arnis. S horlivostí a rozhodností pravého sportovního nadšence pracoval Remy na tom, aby mladé lidi v Bacolodu přivedl k bohatství jejich kulturní historie, ke které byli oni sami lhostejní. Povzbuzující bylo, že uspěl. Ve skromných podmínkách jím založené tělocvičny dokázal vyvolat zájem u mladých. Počet jeho následovníků vzrostl na stovky.
Remy nebyl úspěšný jen v tomto ohledu. I jeho obchodu ve městě se dařilo a také vyučoval tělocvik (s důrazem na Arnis) na De La Salle College, později na univerzitě ve východním Negros-Recoletos a sám byl držitelem bakalářského titulu se zaměrěním na tělesnou výchovu. Remy byl tedy velmi úspěšný muž, jehož úspěch korunovaly povzbudivé výsledky soukromé křížové výpravy za oživení ztracené slávy Arnis.
V roce 1968 byl Remy konfrontovaný s rozhodnutím, které znamenalo zlomový bod jeho života. Na jednom letním soustředění v manilské sportovní aréně Rizal Memorial, Mecce sportu Filipín, si ho všimlo několik významných lidí – plukovník Arsenio de Borja, činovník Filipínské amatérské sportovní federace (Philippine Amateur Athletic Federation-PAAF) a ředitel Fakulty tělesné výchovy na státní universitě, Philip Moncerrat, bývalý president PAAF a konečně profesor Jose Gregorio. Když se dozvěděli o jeho kampani, požádali ho, aby v ní pokračoval v Manile, která byla zárukou větší pozornosti a možností pro jeho cíle.
Tato myšlenka Remyho velmi zaujala. Arnis nejenom pro malou regionální skupinu, ale pro celou zemi a možná pro celý svět. S takovými představami si pohrával ve své mysli, jako by si dvě koťata hrála se vzácným diamantem.
Tato koncepce se pro něj stala určující a zároveň velmi obtížnou, protože přechod do Manily znamenal opustit všechno, co vybudoval v Bacolodu. Znamenalo by to i opuštění dobře prosperujícího obchodu, který zajišťoval budoucnost jemu i jeho rodině. A samozřejmě celá jeho rodina by byla nucena přesídli t do neznámého prostředí.
Ale Remy se nemohl zbavit představy, že by měl příležitost seznámit se svými myšlenkami širší publikum než dosud. Byl nadšený představou, že v Manile bude nejen schopen vnést Arnis do celonárodního vědomí, ale zároveň bude mít možnost prezentovat tradici filipínské kultury celému světu. Věřil, že jestliže svět přijal judo, wrestling, karate a kung-fu, není důvod, aby nepřijal Arnis jako stejně účinný, ne-li účinnější než jiné druhy bojových umění. Byla to neopakovatelná možnost a Remy výzvu přijal.
V roce 1969 se Remy se svou rodinou přestěhoval do Manily. Otevřel tělocvičnu v samém srdci obchodní čtvrti a založil také National Amateur Karate Organization (NAKO) a Modern Arnis Federation of the Philippines (MAFP). Tělocvična byla Remyho odrazovým můstkem k naplnění snu o rozšíření Arnis. Učil na nejrůznějších univerzitách v Manile, kde zdůrazňoval krásu bojového umění. Vyučoval také v jím založených organizacích NAKO a MAFP.
Remy také založil
filipínskou Modern Arnis Federation. Uspořádal se svými žáky bezpočet
exhibičních vystoupení pro veřejnost (přístupných zdarma). I prezident
Ferdinand E. Marcos vyjádřil po zhlédnutí jedné exhibice v Antipolu, Rizal
velký zájem u bojové umění.
Jeho neúnavná kampaň vnesla Arnis do povědomí každého milovníka bojových umění. A nejen to, Remyho úspěchy mu přinesly respekt a úctu mezi největšími odborníky na filipínské sporty. Arnis bylo přijímáno tak nadšeně, že byl Remy požádán o výcvik ve filipínských ozbrojených složkách a nejrůznějších bezpečnostních agenturách. Arnis se zároveň stalo velmi populární záležitostí v přátelských utkáních mezi sportovními kluby.
Popularita Arnis definitivně překročila hranice Filipín. V roce 1970 odcestoval Remy do Japonska a ještě předtím představil Arnis na policejní akademii Itago. Japonští představitelé byli natolik fascinovaní, že vykřikovali v údivu nad efektivitou tohoto způsobu boje.
Remyho jméno se stalo něčím, s čím už bylo nutné ve sportu počítat. Kromě toho, že je zakladatelem a prezidentem MAFP a NAKO, byl zvolen více-prezidentem Philippine Arnis Association jejíž prezident je dřívější senátor Rene Espina. Zároveň byl trenérem džuda, karate a wrestlingu. V džudu i karate byl držitelem černého pásu (karate – 6 dan).
Jeho atletické dovednosti jsou natolik známy, že ho pozvalo několik severoamerických sportovních klubů k exhibici a nemálo sportovních přívrženců ho žádalo, aby pomohl šířit Arnis i v Americe a Kanadě. Tato pozvání jsou jen dalším dokladem, že Remy je uznávanou sportovní osobností.
Ale Remyho sen byl mnohem víc. Chtěl z Arnis vytvořit mezinárodní sport. Chtěl, aby svět znal Filipíny a jejich původní bojové umění, v jehož silách je překonat ta, která jsou dnes všeobecně známá. Remy říkal svým studentům: „Jen několik málo z nás ví, že obratnost pocházející ze znalosti Arnis je schopna přemoci mistra v džudu nebo karate.“
Aby se o Arnis mohl dozvědět celý svět, přivedlo to Remyho k nápadu, napsat o něm knihu. Čerpal ze svých hlubokých znalostí a po 27 letech zkoumání a cvičení se rozhodl knihu uveřejnit. Kniha porovnává rané techniky s těmi dnešními a také se snaží hovořit pro dnešek pochopitelným jazykem, aby splňovala současné nároky a byla pro studenty dobře srozumitelná. Každý styl a technika jsou představeny moderní formou a v obecně přijímané terminologii.
Tato kniha je jen začátkem Remyho velkolepého snu. Je odrazovým můstkem pro obecné přijetí bojového umění Arnis. Vrcholem celého snažení bude, až se Arnis stane uznávanou složkou každé sportovní soutěže v každé aréně na celém světě.
Filipínci nyní přijímají tuto vzácnou část své kulturní historie. Inspirovány Remyho úsilím, zahrnují dnes školy Arnis do svého studijního plánu v rámci tělesné výchovy.
To však stále Remymu nestačilo. Věřil, že pozitiva, která umění přináší, by měla být sdílena celým světem. To bylo jeho nejvroucnější přání a pokud toto přání dochází naplnění, svět za to děkuje nejen jemu, ale i jeho báječné manželce Rosemary, díky jejíž inspiraci, vytrvalosti a pomoci se kniha o Arnis stala skutečností. A samozřejmě jeho dětem Mary Jane, Mary Ann, Remy, Jr., Ma. Therese a Demetriovi Jose, jejichž nevinný smích ulehčil někdy velmi obtížnou přípravu knihy.
Moderní Arnis ušlo dlouhou cestu a pohled na něj je neúplný bez znalosti osudu člověka, největšího propagátora, Remyho A. Presase „otce moderního Arnis“.
KODEX
Přirozeností člověka není násilí. Jestliže není ovlivněn nějakým fyzickým nebo duševním utrpením, nebo donucen vnějšími vlivy nebo nějakou provokací, neublíží žádné jiné lidské bytosti (ostatně ani zvířeti), která se nějak na jeho utrpení nepodílela. Člověk je tvor plný lásky a laskavosti.
Nicméně, historie je plná příkladů lidské brutality vůči svým bližním. Války byly vedeny a životy byly položeny na mnoha bojištích. Toto je smutný doklad pravé povahy člověka, nebo ironie jeho bytí.
Ale musí být připomenuto, že tato násilná stránka člověka je zapříčiněna ranami osudu a jinými okolnostmi, které přináší čas. Vnější síly vedly člověka k reakci a to takové, která měla zajistit jeho přežití. To je ta obehraná fráze „přežije jen nejsilnější“. Rozmary krutého života vedly člověka k násilí.
Tato potřeba vedla k nutnosti vytvářet postupy a také vhodné nástroje pro boj. Od dob prvního jeskynního muže až po současného astronauta byly vyráběny a zlepšovány nástroje pro boj, dokud se krutou realitou nestaly důmyslné válčící stroje. Tak jako měli jeskynní lidé své kamenné tesáky, Evropané kordy a flerety, Číňané kung-fu a Japonci kendo a karate, tak i mnozí další měli své vlastní formy boje. Ani Filipínci nebyli ušetřeni této potřeby. Filipínci byly přinuceni mít své vlastní Arnis, způsob boje s holí, který má své počátky ještě před příchodem Španělů.
Nicméně současný vývoj převedl všechna tato bojová umění do podoby sportu. Přestože jsou vyučovány kromě obranných i útočné techniky, důraz je kladen na sportovní ráz potvrzovaný v různých soutěžích jako u mnoha jiných „neagresivních“ sportů. Tato bojová umění mají svá pravidla a principy, které mají být dodržovány. Arnis má své vlastní principy, které se musí studentům vštěpovat.
Hlavním principem Arnis je respekt k protivníkovi – jako k osobnosti, bojovníku a sportovci. Vždy by mělo být připomínáno, že protivník je lidská bytost s vlastní důstojností zasluhující respekt. Důležité je ale nepodcenit soupeřovy bojové schopnosti, protože přílišná sebedůvěra by mohla být osudná. Míra sportovního chování je také jedním ze způsobů hodnocení bojovníka. Vavříny vítězství by měly být nošeny s pokorou, ne s nadřazeností. Vítězství není důkazem nezranitelnosti, je důvodem k ušlechtilosti.
Kromě těchto hlavních principů existují i další, které musí studenti Arnis znát: charakter, upřímnost, disciplína, sebeovládání, chování a poslušnost žáka k učiteli.
Charakter – surovec nemá v Arnis své místo. Důležitá je čistota charakteru. Student se musí naučit, že vše má svou mravní (a náboženskou) hodnotu. Je úkolem učitele Arnis, zformovat charakter studenta takovým způsobem, že jeho struktura chování bude motivována „spravedlivě“. To znamená, že člověk jen nepočítá trofeje, které získal. Přestože je podněcován klamavými hodnotami dnešního světa, je to jen on sám, na čem bude nakonec doopravdy záležet.
Upřímnost – touha po vítězství není jediným důvodem, proč bojovat a vítězit. Je to upřímnost k sobě, svému soupeři a jeho umění, která nás činí výjimečnými. Vůle zvítězit nás vede, ale toto vedení by nemělo skončit s odbytím poslední vteřiny zápasu, mělo by stát a přetrvávat nad vším . Bojové umění Arnis je vynikajícím prostředkem, který rozvine naše smysly i pro oblast každodenních problémů, ne jen pro boj. Upřímnost je matka víry a víru tvoří věci, které mohou být zničeny pochybami. Člověk, který není upřímný, nebude mít nikdy opravdového přítele.
Disciplína – Arnis je „litcem“ disciplíny. Správné chování ve sportu i v životě samém je měřítkem úspěchu. Důležitá je osobní disciplína. Pokušení života by člověka nikdy neměla odvádět od jeho závazků vůči bojovému umění, sobě samému nebo jeho blízkým. Student by se měl naučit ovládat ve sledování svých cílů ve všech oblastech svého žití.
Sebeovládání – „ztratit hlavu“ znamená porážku. Každý by se měl naučit ovládat své reakce, jestliže chce dosáhnout úspěchu. V Arnis je sebeovládání důležité, protože bez něj může být ohrožen náš život. Se schopností zabíjet by mělo být nakládáno s maximální opatrností. Schopnost vnímání věcí závisí na míře kontroly vlastního nitra. Provokace je zneuctěním, ale je jím, ne-li něčím horším, také ukvapená reakce.
Chování – chování je velmi úzce spojeno s hlavními principy Arnis. Něčí pravidla by nikdy neměla být vnucována jiným. Je nutné se naučit, jak respektovat druhé. Důvěra v pravidla a schopnosti jiných bude vždy podporovat naše vlastní usilí. Pokojné vody lidského porozumění zůstanou nezčeřeny, jestliže se budeme učit správnému chování a respektu. A to nejen při soutěžení, ale i v běžném životě.
Poslušnost žáka – důraz je kladen na studentovu oddanost umění, jeho spolubojovníkům a jeho učiteli. Nevděk k jednomu je nevděkem ke všem. Student by měl být věrný jak ke svým spolubojovníkům , tak i k soupeřům, protože jakákoliv nečestnost je nečestností k němu samému. A především by měl být žák oddaný svému učiteli. Vše, co se naučil, zná od svého učitele. Osobní vrtochy by neměly být pramenem nevděku vůči tomu, komu vděčí za vše, co zná. Dokonce i když dosáhne v umění nejvyššího možného stupně a sám může učit, neměl by nikdy zapomenout na svého mistra a jeho práci. V případných sporech by měl žák vždy stát na jeho straně.
Život nám ukazuje mnoho zrad páchaných ve jménu nenasytnosti a osobního uspokojení. To nemá své místo v Arnis ani ve sportu obecně. Opravdový sportovec je vždy věrný svému umění a myšlenkám jeho vůdčích osobností. Všem a všemu, co ho něco naučilo, je vděčný. Ve světě plném špíny a bláta uspějí jen ti, kteří se dokáží ohlédnout s vděčností. Oddanost k tomu, čeho dosáhl, tvoří velkou část kvalit člověka. Nevděk je zrada a zrádce nemá své místo mezi čestnými lidmi.