Historie Filipín
Filipínská
bojová umění
jsou v naší zemi stále velmi málo známou dovedností. Mnoha lidem názvy jako Eskrima či Kali nic neřeknou oproti již po desetiletí zaběhlým stylům jakými jsou např. karate, judo a další. A to nejenom u lidí nepraktikujících bojové umění. Setkal jsem se s mnoha letitými cvičenci, kteří o filipínských stylech nikdy neslyšeli a nedovedou si je ani představit. Ty zasvěcenější mají Eskrimu spojenou pouze s používáním krátkých tyčí, což je velmi neúplná představa.
Filipínská
umění jsou především válečným uměním, tím mám na mysli, že se nezabývají
pouze jedním aspektem boje nebo pouze použitím jedné konkrétní zbraně.
V rámci výuky ve školách Arnis (názvy Arnis, Kali a Eskrima označují to
samé, jsou to tři názvy používané pro filipínská bojová umění) se cvičenec
připravuje na všechny možné situace, které mohou v boji nastat. To znamená,
že musí být schopen rozdávat údery a kopy a také se jim účinně bránit.
Student se učí bojovat na krátkou i dlouhou vzdálenost, dle prostředí,
ve kterém by se případný střed mohl odehrávat. Dále musí umět nasazovat páky
a využít je pro lámání či znehybnění soupeře. Pokud se v boji stane, že
soupeři skončí na zemi, musí i zde být schopen mít nějaké znalosti a
dovednosti jak s touto situací naložit. V boji se samozřejmě student učí
využívat celé své tělo. Se zbraněmi je situace obdobná, trénuje se zacházení
jak s jednou tyčí, tak se dvěmi nebo tyčí a nožem. Dále boj s krátkou a
dlouhou čepelovitou zbraní, od malých nožů až po mačety. Samozřejmou
součástí výuky jsou sparingy, bez těch nikdy a v ničem nelze nabýt skutečné
bojové dovednosti, které by mohli být využity v reálné konfliktní situaci.
Pouhé nácviky technik, ať sám nebo ve dvojici, nepřipraví naše podvědomí na
intuitivní reakci při stresové situaci, kdy tělo jedná pouze instinktem.
Sparingy se provádí jak v neozbrojeném boji (s využitím boxerských rukavic a
chráničů holení), tak v boji ozbrojeném (buď cvičnými tyčemi a helmami
s mřížkou nebo s kompletním protektorováním těla a ratanovou tyčí).
Ještě je potřeba se zmínit o názvosloví. Ve filipínských školách se používá velmi mnoho různých názvů podle místního nářečí (někde je vějířovitý úder nazýván Abanico a jinde zase Pilantek). Někdy ten samý výraz označuje jiné techniky podle výkladu konkrétní školy.
Historie filipínských bojových umění
Roku 200 před naším letopočtem proběhla ostrovy první vlna migrace. Z této vlny se zde usadili obyvatelé z Malajsie, ty přinesli dlouhé nože a zacházení s nimi. „Kris“ byla první přenesená zbraň. Čepel této zbraně má charakteristické zvlněné ostří a konkrétně byl přenesen z ostrova Jávy.
Roku 200 našeho letopočtu došlo k další migrační vlně, začali se objevovat arabští obchodníci, kteří přivezli čepelovité zbraně a způsoby šermu s nimi. Někteří se zde usadili a jsou to předci muslimského jihu v oblastech Mindanao a Sulu. Prosadili se svou schopností fanatického boje a odráželi jakékoliv vetřelce snažící se vstoupit na tato území. Území jihu a jeho obyvatelé jsou pro historii Filipín podstatné, i když v záporném smyslu, ale bez jejich existence by zřejmě eskrima ani neexistovala.
V 9.st. začala s ostrovy obchodovat Čína, která mohla mít také vliv na některé v boji využívané principy.
Okolo 15.st. se určité styky navázaly také s Japonskem. Z tohoto období se zase promítlo používání čepelovitých zbraní, ale především do neozbrojeného boje nauka pák a lámání.
Roku
1518 Ferdinand Magellan, podléhající králi Španělska Karlovi I, dorazil na
Moluccas, známý jako ostrovy koření. Magellan sdělil králi, že Moluccas
náleží Španělské straně demarkační čáry, koncipované podle dohody z
Torsedillas. Král souhlasil s vysláním expedice pod vedením F. Magellana.
20.září 1519 se expedice plavila jižně přes Atlantský oceán. Magellan dosáhl
nejjižnější části jižní Ameriky, kde křižoval Tichý oceán úžinou, dnes
známou jako Magellanova úžina. V březnu 1521 nakonec dosáhl Mariana. Po
odpočinku a získání zásob, pokračoval a 17.března 1521 spatřil hory Samar,
znamenající jejich příjezd na Filipínské souostroví. 28.dubna se Magellan a
několik desítek jeho lidí, brodili po pás ve vodě od kotvících lodí na
průzkum pobřeží. Tehdy se na ně vrhli muslimští bojovníci Rádži Lapulapu v
síle kolem 1000 mužů.
Mapka Magellanovy plavby
Při
tomto spíše masakru než boji byl
Magellan zabit. Po tomto
střetu na jihu ostrovů, již další Španělé přistávali v oblastech, kde je
obyvatelé vítali přátelsky. Zde také časem přešli v kontrolu nad těmito,
především přímořskými oblastmi. Byla to území např. kolem měst Cebu,
Siquijor, Bohol, Negros, Leyte, Panay a na území Luzonu např. Pangasinan a
Pampanga. Roku 1542 byly ostrovy pojmenovány „Las Philipinas“ jako poctu
princi Filipovi, který se později stal králem Filipem II. (1556-1598).
Španělé tedy samozřejmě zdaleka nedrželi většinu území ostrovů a hlavně
muslimský jih pod jejich kontrolu fakticky nepřešel. Naopak museli vytvořit
dokonalou obranu proti neustálým nájezdům muslimských pirátů „Moros“. Časem
se samozřejmě snažili podmanit si muslimské kmeny a obrátit je na
křesťanství, ale naprosto neúspěšně. Španělé měli na muslimském území i
několik posádek, ale jejich vliv končil kousek od zdí pevnosti.
Právě toto je jeden z nejdůležitějších faktorů. Takto rozdělené území ostrovů bylo už před příchodem Španělů. A právě muslimští Moros vždy napadali pobřežní oblasti. Zde vraždili, loupili a unášeli ostatní obyvatele Filipín, které pak prodávali do otroctví. Díky tomu obyvatelé těchto přímořských oblastí, kteří se zde usadili a založili osady, aby mohli v klidu žít a věnovat se obdělávání půdy a rybolovu, hluboce nenáviděli muslimské nájezdníky. Tyto skutečnosti jsou pro pochopení historie ostrovů, historie bojových umění a vzniku eskrimy podstatné.
Španělé
samozřejmě na území pod svou kontrolou skrze kněze a mnichy šířili
Římsko-katolické náboženství. V severních oblastech to nebyl problém a
zdejší obyvatelstvo velmi brzy tuto víru přijalo za svou, ale na již
zmiňovaném muslimském jihu se to nikdy nepodařilo.
A právě v prvních několika desítkách let, museli Španělé odolávat Moros a vybudovat účinnou strukturu hlídkujících věží a pevnůstek s děly. Španělé byli v těchto snahách úspěšní a to hlavně díky příjezdu Dona Sebastiana Hurtada de Corcuery do Manily. Stal se generálním guvernérem Filipín v letech 1635-1644. Byl to schopný správce a znamenitý voják. Za jeho éry zaznamenala španělská armáda značné úspěchy. Bohužel si za svého působení znepřátelil mnichy a díky tomu byl odvolán, nucen zaplatit pokutu 25 000. Byl dokonce 5let vězněn, ale nakonec královským dekretem zproštěn obvinění, propuštěn a jmenován guvernérem Kanárských ostrovů.
Moros
Důležitou skutečností je, že v době jeho tažení proti Moros v rámci jeho ozbrojených zborů bojovali filipínští bojovníci z Visayanu a z Cebuanos. Tito se nechávali najímat, ale jejich jedinou motivací nebyli jen peníze, ale i po staletí zakořeněná nenávist vůči muslimským Moros. Tedy španělští vojáci bojovali bok po boku s Filipínci. Právě toto je období rozkvětu a s největší pravděpodobností i vzniku eskrimy, kdy se smísily znalosti původních obyvatel s evropským šermířským konceptem. Španělé rádi vyhledávali a najímali filipínské bojovníky a poskytovali jim za jejich služby mnohé výhody. Byli totiž díky konceptu eskrimy výbornými vojáky a muslimům způsobovali značné ztráty.
Když ovšem pominula tato bojová léta a na kontrolovaném území zavládl relativní klid, začali se Španělé starat o získávání bohatství Filipín. Tehdy se úřady rozhodly zakázat trénink eskrimy. Měly proto dva závažné důvody. Je nebezpečné nutit k poslušnosti národ vycvičený k boji a především potřebovaly, aby pro ně Filipínci pracovali a nemarnili zbytečně čas tréninkem.
Postupně
jak Španělé utahovali režim stávali se pro místní obyvatelstvo nenáviděnými
okupanty. Mimo velká města se začaly objevovat různé sabotáže a bojůvky.
Během 19. století sílí hnutí odporu proti španělské nadvládě, které zformoval Dr. Jose Rizalo a jeho přítel Andreas Bonifaci. Toto hnutí se nazývalo „Ang Kataastaasan Kagalanggalagang Katipunen ng Anag ng Bayan“ (nejčestnější společnost národních synů), zkráceně „Katipunan“ nebo „Triple K“. Toto hnutí odporu způsobilo Španělům těžké ztráty a stalo se důležitým mezníkem ve Filipínské historii. Přišlo ve chvíli plánované ofenzívy v muslimských oblastech, která se díky tomu neuskutečnila. Tyto události jsou zvěčněny na státní vlajce. Tři rohy bílého trianglu s hvězdami představují tři „K“ hnutí odporu a osm slunečních paprsků představuje osm provincií, které první povstaly proti Španělům.
Potopení americké válečné lodi „Maine“ blízko Kuby v roce 1898 rozdmýchalo Španělsko-Americkou válku. Po porážce byli Španělé přinuceni podstoupit Filipíny a ostatní ostrovy USA. To ovšem pro Filipínce neznamenalo osvobození. Byla to pouze výměna cizí vlády. 24. srpna 1898 civilní nepokoje vyústily v revoluci. Americký generál John Pershing velel svým jednotkám po celou dobu čtyřleté války až do porážky povstalců. Avšak muslimský Moros na jihu Filipín neskončil s útoky na Američany, ani nechtěl uznávat cizí vládu. V závěru byli bojovníci Moro tak nelítostní a Američany obávaní, že byly označováni jako Juramentado „ty jsi magor“. Pro zvyšování své zuřivosti během bitev používali různé nástroje. Využívali vlivu různých drog nebo sebetrýznění, jako např. ovazování mokrého koženého řemínku kolem penisu, což při vysychání na slunci a tím způsobené zaškrcování, jim dodávalo až zvířecí zuřivost. Zde je patrno, že tito muslimští fanatici, přes oblíbené vyzdvihování některými školami, nemají s eskrimou pravděpodobně nic společného a jsou ryze doménou muslimského jihu.
Z výše uvedených skutečností je patrno, že každý kdo se snažil o ovládnutí filipín, musel získat kontrolu nad severní částí křesťanskou a jižní částí muslimskou. To se rovnalo okupaci dvou na sobě naprosto nezávislých územích, na kterých v různou dobu propukali na sobě nezávislé revolty a boje. Což prakticky vždy pro okupanta znamenalo boj na dvou frontách.
Vztah mezi Filipínci a Američany se změnil v roce 1941. 10 hodin po napadení Pearl Harboru, byl tento přístav společně s Filipínami Japonci obsadili. Filipínci a Američani bojovali společně v džungli proti Japoncům. Filipínci se osvědčili ve velmi efektivním ovládání nožů a mačet, což mělo mimořádně silný dopad. Partyzánské skupiny se rády pohybovaly v trojúhelníkovitých formacích. Na špici trojúhelníku byli nejzkušenější bojovníci, kteří bránili ostatní proti případnému útoku. Hrot trojúhelníku překvapoval útočníky, kteří poté nebyli schopni pokračovat v útoku a postupoval ve svém pohybu vpřed bez rozdrobení formace na jednotlivé osobní souboje. Následující bojovníci ve formaci měli za úkol dorážet zraněné. Muži na špici „oddílu speciálních operací“ byli vždy mimořádní Arnis Eskrima Kali bojovníci. Proti japonským vetřelcům používali krátké mačety. Ačkoli byli Japonci často ozbrojeni bajonety, meči a pistolemi, měli vážné ztráty během těchto překvapivých útoků. Důraz zde dáváme na chladné zbraně, ale jinak Filipínští partyzáni používali samozřejmě i střelné zbraně.
Po druhé světové válce, roku 1946, získali Filipíny nezávislost. Roku 1965 byl zvolen Filipínským prezidentem Ferdinand E. Marcos. V roce 1972 vyhlásil vojenskou diktaturu.
Roku 1989 se Filipíny staly demokratickou republikou všelidového hlasování. Moc byla vrácena lidu, včetně správy bank a obchodů. Po těchto událostech byla vzkříšena filipínská kultura a tradice. Dnes je na křesťanském území, dříve kontrolovaném Španěli, mnoho škol Arnis-Eskrima-Kali. Na muslimském jihu je tradice filipínských bojových umění bez vlivu evropského šermu, takže zde eskrimu více méně nenajdete. Praktikuje se zde původní umění – „silat“ a boj s mečem.